Rozličné pokrývky hlavy se nosily po celý středověk, ať už jako ochrana před počasím nebo častěji jako výraz společenského postavení nebo módní doplněk. Dnes už klobouky nejsou tak běžné, ačkoli nám je módní návrháři v kolekcích stále nabízejí. Pokud si žena vybere klobouk jako doplněk svého oděvu, volí individualitu.
Proměny klobouků v průběhu staletí
První klobouky, o kterých nacházíme v historii zmínky, jsou samozřejmě klobouky pánské. Ty přispěly k vývoji dámského klobouku. Nejstarší typ klobouku jako pánský, tak i dámský, nosili Řekové a Římané. Byl to ryze účelový klobouk, chránící před sluncem a deštěm, byl z plsti, slámy nebo kůže. O módě nemohlo být řeči. V gotické době si vdané ženy zakrývaly hlavy rouškami, které se zhotovovaly z jemných materiálů a nejcharakterističtější pokrývkou hlavy byl tzv. Hennin, který dosáhl největší rozkvět na dvoře burgundských vévodů.
Byl to vysoký čepec kuželovitého tvaru potažený hedvábím či jinými drahými tkaninami. Po celé zadní straně henninu splýval dlouhý průhledný závoj. Výška henninu se lišila podle stavu nositelky – jeden metr pro šlechtického, 60 cm pro mëstanku. Později vznikají nejrůznější variace tohoto čepce například dvourohý Hennin či třírohý Hennin.
Dámský renesanční oděv doplňuje čepec, tzv. sella, je to dvourohý čepec z hedvábné látky zdobený drahými kameny, perlami a výšivkou, z něhož splývá závoj, velmi podobný dvourohému henninu. Z pánského baretu vzniká dámský variant, a to balzám, dvojitý baret skládající se z turbanu a baretu. V tomto období ve Španělsku či Německu univerzální pokrývkou hlavy zůstává baret, ve všech společenských vrstvách, v široké paletě variant co do velikosti, tvaru i barvy.
Modelka v bílém kloboučku
V 17. a 18. století se na dvoře Ludvíka XIV. zavádí paruka jako neporušitelný zákon pro francouzskou šlechtu a pak i pro šlechtu celé Evropy, později se začíná pudrovat. Současně s parukou vzniká typická součást oděvu této doby, třírohý klobouk, lemovaný prýmkem a zdobený peřím. Většinou se nosil pod rokou, aby nepoškodil paruku. A i čepec začíná být stále důležitější součástí úpravy hlavy, je bohatě zdobený stuhami a krajkami. Zajímavostí v době rokoka je bezpochyby bizarní účes á la fontagne, který se zvyšuje natolik, že je třikrát až čtyřikrát vyšší než samotná hlava. Účesy držely drátěné konstrukce s polštářky z koňských ocasů. Na hlavě se totiž nosily koše plné ovoce, potok, pastýřské výjevy znázorňující krajinu. Bylo celkem běžné, že si žena nechala zabudovat do účesu několik lahví s vodou, ve kterých plavaly skutečné květiny. Účes trval mnoho hodin a ženy nemohly dva tři dny před plesem spát jinak než v sedě, aby si účes neporušily. Vzhledem k účesem vznikají i účelové čepce jako ochrana účesu při spánku a mytí. Brzy se však proměňují, zvětšují, zdobí a nosí se k domácímu oblečení místo složitých účesů. Módní noviny publikovali mnoho bizarních nápadů.
Žena v bílém klobouku
Po celé devatenácté století platí konvence, podle nichž dáma nevychází z domu bez pokrývky hlavy. Atributem jejich koketních her se stávají malé čepečky, spíše vlastně drobné textilní šperky, lemované krajkou, které kryly jen temeno hlavy. V Anglii se naopak vrací klobouk, který vznikl již v dobách před Revolucí, nazvaný podle královny Charlotty, ženy Jiřího III., Á la Charlotte, s rozměrnou krempou, podvázaný pod bradou jemným šálom.Výstredné dívky v době Revoluce preferovali karikaturu čepce, pod jehož střechou byla tvář skrytá. Čepec se postupně zvětšuje, přizpůsobuje se účesu, který se pod ním musí
skrýt.
Používají se i pokrývky hlavy na pomezí mezi kloboukem a čepcem s širokou střechou a vysokou hlavou, podvázány pod bradou. Někdy mají tvar helmy například z černého sametu, ozdobené pštrosím peřím. Neobvyklé nejsou ani cylindry převzaty z mužské módy, módní byl růžový atlasový, k jezdeckému oděvu se nosil klasický, černý.
Čepce nejrůznějších tvarů a velikostí zůstávají v dámských šatnících iv době, kdy již nejsou přímo módní. Kolem roku 1805 se začínají nosit i různé typy baretů či turbanů, které ostatně provázejí evropskou módu od první chvíle, kdy se setkala s Orientem. Zdobený peřím tvoří klobouk převážně součást večerního oblečení. Jeho příliš nápadný varianta si oblíbili jako celodenní pokrývky hlavy i některé poněkud výstřední starší dámy, které neměly talent být elegantní, a tak se turban stával atributem trochu komickým.
Modelka v zelené baretu
Dvacáté a čtyřicátá léta 19. století nepřinášejí vcelku nic nového. Pevnou součástí oděvu je stále čepec, stává se přímo symbolem měšťanské solídnosti.Čepiec představuje pokrývku hlavy, která je svým tvarem klobouku velmi blízká.
